pondělí 2. března 2015

Sevilla FC : Atletico Madrid


V dnešním článku se vám pokusíme nastínit náš výlet do Sevilly za fotbalem. Jak k tomu došlo, že dvě holky, které fotbalu nerozumí a stále nechápou, co to je ofsajd, se rozhodly vyjet na španělskou ligu? To je tak, když máte chytré kamarády a ti vám řeknou, že jedou všichni, tak u toho nemůžete chybět. Tak jsme poslechly a rozhodně jsme u toho nechyběly.

Nejdříve je třeba říct, že se tady nebudeme pokoušet rozebírat fotbalovou stránku věci. Na to bychom rozhodně neměly koule odvahu. Jak bychom taky mohly, když naše fandění na fotbale bývalo na hřišti ve Vizovicích (Bratřejově – ahoj všichni! <3 ) či Václavovicích. Takže to berte s rezervou, my víme, že tomu nerozumíme :-)

Celý výlet začali plánovat kluci a nejdůležitější věc - lístky, byly v jejich režii. Nejprve chtěli jet na Real Madrid, u čehož jsme se chytaly. Přece jen, kdo by neznal Ronalda? Kluci, kteří už byli v Madridu na fotbale, platili 95 euro za lístek. Ronaldo neRonaldo, tolik za něco, čemu nerozumíme, nedáme. Naštěstí jsme kousek od Sevilly, kde tamní fotbalový klub chce za lístek 25 euro, což je pro nás snesitelné. Teď už jen začít googlit, na co že to vlastně jdeme. Ptaly jsme se kamarádů, který tým je lepší a komu fandit. Ti asi úplně nechápali, jak my dvě se můžeme vydat za fotbalem.

V neděli jsme se teda měli sejít v Huelvě na autobusovém nádraží, ze kterého jsme jeli do Sevilly. Někdo to ale trošku spletl (nevyjadřuji se), a na autobusáku jsme byli o hodinu dříve. Takže jsme si zašli ještě v Huelvě na kávu. Seděli jsme na sluníčku s výhledem na palmy a to byl prostě skvělý start skvělého dne. V jednu už jsme nasedali do autobusu, ve kterém asi za 10 minut Tomek vytáhl z igelitky dvě flašky tinta, aby nám ta cesta rychleji utekla.

Po příjezdu do Sevilly jsme se velice rychle prošli městem, hlavně abychom našli pizzerii Dominos, kde jsme plánovali oběd. V prvním Dominos byla fronta tak na hodinu, tak jsme našli jednu kousek od stadionu a vyrazili tam. V Dominos bylo all you can eat- a na to my slyšíme. V podstatě to funguje tak, že každý má neomezené množství pití, předkrm v podobě česnekových bagetek, kuřecích křidýlek a pečených brambor s dipem a samozřejmě neomezené množství pizzy. Na začátek jsme objednali 3, a pak už jsme jen doobjednávali. Plán jít se projít na Plaza de Espaňa se ukázal jako nereálný, když jsme dojídali asi pátou pizzu a nemohli jsme se ani zvednout.

Pak už jsme šli teda na stadion, aby si Tomek stihl koupit „šálík“ kvůli kterému asi na tento zápas jel a bez něho bychom nemohli odjet. V obchodě mu šálík vzala nějaké starší paní, tím myslíme okolo 70 let, s tím, že má klubovou slevu a on tak ušetří. Takže jde vidět, že tady fandí úplně každý. Na stadionu jsme se rozdělili na českou a polskou skupinu, jelikož jsme lístky kupovali zvlášť a každý jsme byli v jiném sektoru. Paní u pokladny sice říkala, že možná se vedle najdou nějaké volné místa, abychom seděli pohromadě, ale okolo nás teda nebyla volná ani sedačka :-)

Než zápas začal, měly jsme v plánu fandit Atleticu. Tam jsme se přece jen na nějaké jméno chytaly. Když ale začínal zápas a celý stadion začal zpívat Sevillskou hymnu, při které jsme měly husí kůži, bylo rozhodnuto. Dneska fandíme Seville. Byl to totiž asi úplně nejlepší okamžik, když se i malé děti chytly za ramena a hrdě zpívaly, až jsme litovali, že neumíme taky text. Pro ukázku vám sem hodíme video z jiného zápasu, kde Sevillští fanoušci zpívají. Je to totiž neskutečné.


Teď bychom prosily, aby fotbaloví experti zavřeli obě oči, jelikož bude následovat náš velice stručný popis zápasu a bude velice VELICE neodborný. Když jsme se zorientovaly, kdo má jakou barvu dresu a která branka je ,,naše“, ponořily jsme se do hry jako bychom byli Španělé. Kdejaký faul jsme komentovaly s rukama nad hlavou, nadávali jsme (i španělsky!) a Honza nám trpělivě vysvětloval, co se to píská, proč je rohový kop a proč přímý a další věci, které nám zůstávaly záhadou. Když v prvním poločase nějaký hráč Sevilly střelil tyčku, vyskočili jsme společně s celým stadiónem na nohy. Sem tam padly nějaké žluté karty, ale pro nás byla podstatná jedna věc: kdy přijde hrát jediný hráč, kterého známe, Torres? Naše přání se naplnilo v druhém poločase, kdy jsme si všimli, že celý stadión začíná neskutečně bučet a pískat. Jelikož jsme byli šťastní, že ho uvidíme hrát, nadšeně jsme zajásali. Jakou chybu jsme udělali, došlo první Honzovi a okamžitě nám dával ruce dolů. V našem okolí se na nás totiž začali dívat velice nenávistně.

V druhém poločase se teda hra ještě zlepšila, byla napínavá a padaly samé žluté karty, které jsme opět komentovali jako praví a nefalšovaní fanoušci. Bučeli jsme a mávali šálami, ačkoli jsme tu klubovou neměli. Jelikož asi ještě v 70. minutě stále nepadl gól na žádné straně, začali jsme v duchu fandit i Atleticu, hlavně aby nějaký gól padl. No, asi jsme fandili málo, konečný výsledek byl 0:0, ale ani to nám nezabránilo si skvěle tento zápas užít.


Musíme říct, že ačkoli naše fotbalové zkušenosti jsou nulové, byl to skvělý zápas, viděli jsme krásně na hřiště a Sevilla má tak neskutečné fanoušky, že vás to donutí fandit, i kdybyste nechtěli. Jak jsme psali na začátku, fandí totiž úplně všichni, malí, velcí, celé rodiny. Byl to parádní zážitek, na který určitě nezapomene! 







Za skvělé fotky děkujeme Honzušovi a jeho iPhonu <3

My jdeme balit kufry, protože zítra vyrážíme směr Barcelooona a Paříííž.

Hasta luego!!!

Nikouš a Peťka

Žádné komentáře:

Okomentovat