V dnešním článku se vám pokusíme nastínit náš
výlet do Sevilly za fotbalem. Jak k tomu došlo, že dvě holky, které
fotbalu nerozumí a stále nechápou, co to je ofsajd,
se rozhodly vyjet na španělskou ligu? To je tak, když máte chytré kamarády a ti
vám řeknou, že jedou všichni, tak u toho nemůžete chybět. Tak jsme poslechly a
rozhodně jsme u toho nechyběly.
Nejdříve je třeba říct, že se tady nebudeme pokoušet
rozebírat fotbalovou stránku věci. Na to bychom rozhodně neměly koule
odvahu. Jak bychom taky mohly, když naše fandění na fotbale bývalo na hřišti ve
Vizovicích (Bratřejově – ahoj všichni! <3
) či Václavovicích. Takže to berte s rezervou, my víme, že tomu
nerozumíme :-)
Celý výlet začali plánovat kluci a nejdůležitější
věc - lístky, byly v jejich režii. Nejprve chtěli jet na Real
Madrid, u čehož jsme se chytaly. Přece
jen, kdo by neznal Ronalda? Kluci, kteří už byli v Madridu na fotbale, platili 95 euro za lístek. Ronaldo neRonaldo, tolik za něco, čemu nerozumíme, nedáme. Naštěstí jsme kousek od Sevilly, kde tamní fotbalový klub chce za lístek 25 euro, což je pro nás snesitelné. Teď už jen
začít googlit, na co že to vlastně jdeme. Ptaly jsme se kamarádů, který tým je
lepší a komu fandit. Ti asi úplně nechápali, jak my dvě se můžeme vydat za
fotbalem.
V neděli jsme se teda měli sejít v Huelvě
na autobusovém nádraží, ze kterého jsme jeli do Sevilly. Někdo to ale trošku
spletl (nevyjadřuji se), a na
autobusáku jsme byli o hodinu dříve. Takže jsme si zašli ještě v Huelvě na
kávu. Seděli jsme na sluníčku s výhledem na palmy a to byl prostě skvělý
start skvělého dne. V jednu už jsme nasedali do autobusu, ve kterém asi za
10 minut Tomek vytáhl z igelitky dvě flašky tinta, aby nám ta cesta
rychleji utekla.
Po příjezdu do Sevilly jsme se velice rychle prošli
městem, hlavně abychom našli pizzerii Dominos, kde jsme plánovali oběd.
V prvním Dominos byla fronta tak na hodinu, tak jsme našli jednu kousek od
stadionu a vyrazili tam. V Dominos bylo all you can eat- a na to my slyšíme. V podstatě to funguje
tak, že každý má neomezené množství pití, předkrm v podobě česnekových
bagetek, kuřecích křidýlek a pečených brambor s dipem a samozřejmě
neomezené množství pizzy. Na začátek jsme objednali 3, a pak už jsme jen
doobjednávali. Plán jít se projít na Plaza de Espaňa se ukázal jako nereálný,
když jsme dojídali asi pátou pizzu a nemohli jsme se ani zvednout.
Pak už jsme šli teda na stadion, aby si Tomek stihl
koupit „šálík“ kvůli kterému asi na
tento zápas jel a bez něho bychom nemohli odjet. V obchodě mu šálík vzala
nějaké starší paní, tím myslíme okolo 70 let, s tím, že má klubovou slevu
a on tak ušetří. Takže jde vidět, že tady fandí úplně každý. Na stadionu jsme
se rozdělili na českou a polskou skupinu, jelikož jsme lístky kupovali zvlášť a
každý jsme byli v jiném sektoru. Paní u pokladny sice říkala, že možná se
vedle najdou nějaké volné místa, abychom seděli pohromadě, ale okolo nás teda
nebyla volná ani sedačka :-)
Než zápas začal, měly jsme v plánu fandit
Atleticu. Tam jsme se přece jen na nějaké jméno chytaly. Když ale začínal zápas
a celý stadion začal zpívat Sevillskou hymnu, při které jsme měly husí kůži,
bylo rozhodnuto. Dneska fandíme Seville. Byl to totiž asi úplně nejlepší okamžik,
když se i malé děti chytly za ramena a hrdě zpívaly, až jsme litovali, že
neumíme taky text. Pro ukázku vám sem hodíme video z jiného zápasu, kde
Sevillští fanoušci zpívají. Je to totiž neskutečné.
Teď bychom prosily, aby fotbaloví experti zavřeli
obě oči, jelikož bude následovat náš velice stručný popis zápasu a bude velice VELICE
neodborný. Když jsme se zorientovaly, kdo má jakou barvu dresu a která branka
je ,,naše“, ponořily jsme se do hry
jako bychom byli Španělé. Kdejaký faul jsme komentovaly s rukama nad
hlavou, nadávali jsme (i španělsky!)
a Honza nám trpělivě vysvětloval, co se to píská, proč je rohový kop a proč
přímý a další věci, které nám zůstávaly záhadou. Když v prvním poločase
nějaký hráč Sevilly střelil tyčku, vyskočili jsme společně s celým
stadiónem na nohy. Sem tam padly nějaké žluté karty, ale pro nás byla podstatná
jedna věc: kdy přijde hrát jediný hráč, kterého známe, Torres? Naše přání se naplnilo v druhém poločase, kdy jsme
si všimli, že celý stadión začíná neskutečně bučet a pískat. Jelikož jsme byli
šťastní, že ho uvidíme hrát, nadšeně jsme zajásali. Jakou chybu jsme udělali,
došlo první Honzovi a okamžitě nám dával ruce dolů. V našem okolí se na
nás totiž začali dívat velice nenávistně.
V druhém poločase se teda hra ještě zlepšila,
byla napínavá a padaly samé žluté karty, které jsme opět komentovali jako praví
a nefalšovaní fanoušci. Bučeli jsme a mávali šálami, ačkoli jsme tu klubovou neměli.
Jelikož asi ještě v 70. minutě stále nepadl gól na žádné straně, začali
jsme v duchu fandit i Atleticu, hlavně aby nějaký gól padl. No, asi jsme
fandili málo, konečný výsledek byl 0:0, ale ani to nám nezabránilo si skvěle
tento zápas užít.
Musíme říct, že ačkoli naše fotbalové zkušenosti
jsou nulové, byl to skvělý zápas, viděli jsme krásně na hřiště a Sevilla má
tak neskutečné fanoušky, že vás to donutí fandit, i kdybyste nechtěli. Jak jsme
psali na začátku, fandí totiž úplně všichni, malí, velcí, celé rodiny. Byl to
parádní zážitek, na který určitě nezapomene!
Za skvělé fotky děkujeme Honzušovi a jeho iPhonu <3
My jdeme balit kufry, protože zítra vyrážíme směr Barcelooona a Paříííž.
Hasta luego!!!
Nikouš a Peťka
Žádné komentáře:
Okomentovat